Sleduj mě

Neděle v 13:59 | Lucia Rittich |  ZE ŽIVOTA
Teď budu týden opět mimo internet, tudíž sem nebudu nic přidávat. Jedeme se třídou na vodu, taks e pak můžete těšit na článek! :) Sledovat můžete můj instagram, kam přídávám a budu se snažit přidávat fotky, tento týden. :) Přeji krásný den.!

A ještě chci poděkovat za krásné zprávy! Hrozně mě to potěšilo a posouvá dál. Děkuji moc!

 

Jak jsem se dostala k myslivosti

Neděle v 12:56 | Lucia Rittich |  MYSLIVOST A KONĚ
Ahoj, dneska bylo vážně nádherně, že? Doufám, že si užíváte tyto slunečné dny. :) Dnes bych Vám chtěla trochu přiblížit, jak jsem se k tomuto koníčku vůbec dopracovala.
Celková myslivost mě okouzlila celkem nedávno. Nikdy jsme nebyla člověkem, který by chtěl nebo toužil po tom, běhat po lese, sedět a koukat. Nikdy jsem totiž nevydržela sedět jen tak na zadku a nic nedělat. Mamka ani taťka nepatří k myslivcům. Celkově bych řekla, že mají od myslivosti hrozně daleko. Jediný kdo z naší rodiny chová úctu k myslivosti je můj strejda. Ten se tomu věnuje už nějakou tu dobu. Můj příběh vál za veterinou do Hradce Králové, ale bohužel jsem se tam nedostala. Tudíž jsem se smířila s tím, že hold budu tady na té škole, kam mě vzali bez váhání. Do lesa jsem chodila občas s tetou, protože strejda mě do lesa brát nechtěl. Chodila jsem s nimi na shozy a teta mě zaučovala, ale to jsem ještě nevěděla, že chci něco takového dělat nebo že vůbec někdy tohle budu studovat. Myslivost mi hodně přirostla k srdci v druháku na střední škole. Kdy jsem se myslivosti začala plně věnovat. Ani teď nejsem nějak hodně zběhlá v okolí myslivosti, ale snažím se učit novým a novým věcem. Se strejdou jsme měli krušné časy. Byli to časy na které asi nezapomenu. Časy, kdy jsem ho nechtěla ani vidět. Časy, kdy jsme se ani nepozdravili. Časy, které jsem věčně probrečela. Pak jako by se stalo něco, čemu jsem nemohla uvěřit. Přišel ten den, kdy všechno zlý skončilo. My si řekli svoje a bylo. Pořád to není tak moc dobrý, jak bych si přála, ale je to mnohem lepší než tenkrát. Už pomalu, ale jistě začínáme táhnout za jeden provaz.

Revír mého srdce ČÁST III.

Neděle v 12:33 | Lucia Rittich |  REVÍR MÉHO SRDCE
O pár týdnů později jsem jela se strejdou do lesa na jeleny. Vyčistit si hlavu a poslechnout si jak příroda krásně zní. Podívat se, co příroda dokáže a co nádherného stvořila. Neuvěřitelné poslouchat jak si jeleni vzájemně odpovídají a komunikují mezi sebou. Jen tak zavřít oči a vžít se do té přírody. Psal se den 17. září 2016. Den poté výpravě do lesa. Sdílela jsem fotku na instagram (sociální síť) a okomentoval mi jí jeden kluk. Kluk, kterého jsem znala jen tak na oko. Byl to bratranec mé nejlepší kamarádky, se kterou už jsem se dlouho nebavila. Psal mi kde jsme byli, že byl taky poslouchat tu krásu přírody.. Tak jsem taky zjistila, že chodí taky do lesa a já si řekla, že je to super příležitost. Být s někým co má stejné zájmy jako já. Když jsem si četla naše staré zprávy, zjistila jsem, že vlastně jevil zájem a já ho odmítala. Ani se nedivím, byla jsem dost zaslepená. Moc jsme se neznali. Potkali jsme se třeba jen na správě nebo na mysliveckých plesech. Cítila jsem, že to třeba může být správná cesta. Správná cesta zapomenout na Míšu. Po docela dlouhém psaní, kdy jsme si začali psát skoro každý den, začal zamnou jezdit. Začali jsme se bavit víc a víc. Začali jsme si víc rozumět. Napsal mi větu "taky tě musím vzít někdy do lesa, abys taky něco viděla". Přišlo mi to hrozně krásný a hrozně vtipný. Na každé fotce, kterou jsem mu poslala, jsem byla "krásná, bože", ať to byla fotka v šatech nebo fotka v teplákách. Na fotkách z lesa jsem prý vypadala jako královna lesa. Po každé zprávě od něj jsem měla úsměv na tváři. Úsměv, který už jsem dlouho neměla. Každým dnem jsem se víc a víc těšila na den, kdy ho zase uvidím. Těšila jsem se na plesy, které byli v tu chvíli ještě hrozně daleko. On měl dělat za pár týdnů závěrečné zkoušky z autoškoly, tak jsem si myslela, že budu taky trošku vtipná a napsala jsem, že bude zamnou jezdit aspoň do Žlutic. To jsem ještě nevěděla jak to všechno dopadne. Když udělal zkoušky, opravdu zamnou přijel, i když jen na pár minut, opravdu přijel. Moc se mi ten kluk zamlouval. S ním jsem necítila tu bolest, kterou jsem nosila v srdci tak dlouho. Všechno bylo strašně fajn a úžasný. Nepoznávala jsem sama sebe, něco bylo divně. Cítila jsem, že k němu asi začínám cítit něco víc. Pocit toho snad ani nedokážu popsat. Byl to pocit sebevědomí a radosti. Byl to pocit radosti ze sebe sama. Bohužel, on to tak v tu dobu neměl. Psal mi, že mě má rád, že mě vždycky chtěl, ale že se bojí, že mi ublíží. Přijel s mojí kamarádkou a s jeho kamarádem z vesnice na pokec k nám. My si pomalu, ale jistě přestávali psát. Nebo spíš on mi přestával psát. Bála jsem se, že ho otravuji, že on si prostě psát nechce. Připadala jsem si jako nějaká zmatená třináctka, která už neví co by. Nechtěla jsem o něj přijít. On byl pořád v lese a neměl čas. Neměl čas, pomalu si ani psát. Věděla jsem, že tohle nebude lehká cesta, ale o to víc mě to k němu táhlo. O to víc jsem chtěla být součástí jeho života a bojovat o to, abych s ním mohla trávit čas a získat jeho srdce. Asi hlavně proto, že by mě mohl naučit novým věcem v myslivosti, když se k tomu můj strejda neměl. Pár týdnů na to jsme si přestali psát úplně a mě začal psát jeho kamarád z vesnice (ten co s nim byl zamnou). V tu dobu mi přišel celkem v pohodě. Ten jeho kamarád vzal tu mojí kamarádku a přijeli zamnou na pokec. Já byla celý víkend sama doma, takže jsem neměla co dělat. Tak jsme podnikli výlet. Jeli jsme se podívat na letiště. Na krásný výhled na Karlovy Vary. Čekali jsme na jeho bráchu, mezitím jsme koupili vodku a džus. No bolehlav. Byla jsem dost nervózní, smutná a zoufalá z toho, že mě Martin,ten kluk nechce, že mi nepíše a vůbec ze všeho toho co se dělo, že jsem se dost opila. Byla jsem ráda, že jsem se udržela na nohách. Celou dobu mi ty dva vrtali do hlavy, že mě Martin chce jen do postele, že to zkouší na každou a takové různé věci, který mě po psychické stránce moc nepomáhali. Vlastně i kvůli tomu jsem se tak moc opila. Cítila jsem tu bezmoc. Bezmoc toho, že nevíš komu věřit, ale hrozně mi to do sebe zapadalo. Měla jsem slzy v očích, když mi to diktovali do hlavy. Nevěděla jsem co dělat. Tak jsem jenom pila. Pila a pila. Neuvědomovala jsem si co dělám. A toho kamarád asi dost využil, těžko říct. Začal mě utěšovat, osahávat mě. V tu chvíli odešla s jeho bráchou ta moje kamarádka, ale mě to pořád nedocházelo. Večer se zvrhnul v to, že jsem se vyspala s tím kamarádem. S tím Martinovo kamarádem. Bože. Proč? Řekla jsem, že na to chci zapomenout, tak jsme na to oba zapomněli. Druhý den jsem se cítila dost provinile, vůči tomu klukovi. I když jsem s ním ještě ani nebyla a ani jsem nevěděla jestli vůbec někdy budu, vyspala jsem se s jiným a mě to zevnitř hrozně užíralo. Nejradši bych to smazala, být to knížka, tak vytrhnout stránku a spálit to nebo zakopat hluboko do země. Pořád mi vrtalo v hlavě co dělám špatně a přitom byla asi jen chyba ve mně. Byla jsem hrozně mimo. Dlouhou dobu potom. Vzpomínala jsem na ty věty, co mi tloukli do hlavy. Martin nejevil vůbec žádný zájem, což mi všechno do sebe zapadalo ještě víc. Nikdy jsem nebyla na takové typy člověka jako je on a teď mi to bylo úplně jedno. Věděla jsem, že cítím něco víc a že ho za každou cenu chci dostat. Bylo hrozný čekat, jestli napíše nebo celkově co se vůbec bude dít. Říkala jsem si, že spolu asi být nemáme, že to tak prostě asi být nemá, ale my si zase začali pomalu psát. A on se mě zeptal, jestli ho miluju. Tak jasně, že jo. Chtěla jsem být opatrná, vůči tomu co jsem měla zatlučený v hlavě. Tak hrozně mě to všechno štvalo, i to, jak on se k tomu celkově stavěl, že jsem to ukončila. Řekla jsem si, že prostě to takhle asi být nemá a že každý půjdeme svou cestou. A to byl konec. Bolelo mě to. Dost, ale když mi psal, že by mi v životě nelhal, začala jsem o tom přemýšlet. Zjistila jsem, o co těm dvoum šlo. Dokonce jsem psala i jeho bráchovi, ve kterém jsem v tomhle ohledu měla dost velkou důvěru a věřila jsem, že on mi lhát nebude. Když mi jeho brácha psal, že by mi tohle nikdy neudělal, bylo mi z toho dost zle. Nechtěla jsem žít s tím, že jsem to pokazila takhle a nesnažila se to dát aspoň dohromady. Když jsem to jeden den nevydržela a napsala mu, že to všechno u mě pořád platí a že moje city k němu jsou furt stejné. Pak přišel skoro týden nervů, kdy jsem to nevydržela a napsala mu jak to vidí. Napsal mi, že by bylo dobré si o tom promluvit. Já samozřejmě neváhala. Domluvili jsme se na víkend, až přijede z honu. Bála jsem se toho. Toho co mi řekne, toho co se bude dít a taky toho jak to vůbec všechno dopadne. Když přijel, nastala chvíle, kdy jsem si musela sednout do toho auta a čekat co bude.
 


Jak bojovat proti hmyzu?

18. června 2017 v 10:25 | Lucia Rittich |  DEKORATIVKA
Začalo léto a sním přišel i otravný hmyz, který si Vás chce najít. Jako jsou například komáři, mušky a klíšťata. Nejvíce nebezpečná jsou klíšťata, hlavně pro ty, kteří mají rádi venkovní aktivity. Dlouho jsem přemýšlela jak zajistit, abych si mohla užívat v lese, ležet v trávě nebo běhat po louce, aniž bych se vrátila s klíštětem. Zkoušela jsem neskutečně mnoho způsobů jako jsou například repelenty, citron, řebříček a podobně, ale teď jsem narazila na jednu věc a musím se o to s Vámi podělit. Je to trochu něco jiného a některým z Vás by to mohlo připadat směšný. Jediný co totiž potřebujete je esenciální olej a takový ten lepivý váleček na oblečení. Je to primitivní a nikdy ani já sama bych nevěřila, že to bude fungovat.
Na váleček nakapeme esenciální olej a válečkem si přejedeme oblečení. Toť vše.
Esenciálních olejů máme neskutečně mnoho druhů. Nejvíc se mi však uplatnila příchuť eukalyptus, citron a levandule, což jsou vůně, které jakákoliv havěť nemůže ustát. :)
Krásný den, Lucia. Líbající

Revír mého srdce ČÁST II.

1. června 2017 v 19:46 | Lucia Rittich |  REVÍR MÉHO SRDCE
Když jsem postoupila i do třeťáku, začali jsme se bavit víc. Nemohla jsem uvěřit, že se znova objevil. Po tak dlouhé době, co jsem o něm snila a fantazírovala, přestože jsem se na něj pokoušela tolikrát zapomenout a vnímat i někoho jiného. Jenže on je ten, na kterého v hloubi duše nemohu přestat myslet, přestože to někdy vypadá, že se mi to daří. Není jako ti ostatní, jenž jsou vlastně pouhým zalíbením, u kterých mám potřebu vylívat si zmatené srdce poslední dobou. Je ten, který je jakýmsi mým idolem už tolik let. Ten, jehož dotyky bych chtěla cítit jednou, až se vše rozhodne. Je ten, se kterým bych chtěla opravdu být a jednou skončit, přestože se kvůli nepřízni osudu snažím vnímat i někoho jiného. Jenže k němu a mým trochu platonickým citům vůči němu se, zdá se, vždy vrátím. Ačkoliv totiž nechci, vracím se k němu vlastně pokaždé, i když se na nějakou dobu zaměřím na někoho jiného, vyprchá to a já se vždy vrátím v myšlenkách a srdci k němu. Zdá se, že kdesi v mém srdci a mysli vyčkává, aby se mohl zase objevit a všechno to zamíchat. Je ten, který je v mé mysli a srdci stálicí pořád, ačkoliv jsem si to nechtěla přiznávat a do té doby, než jsem ho opravdu poznala, jsem se snažila přemýšlet i o někom jiném, koho jsem mezi tím poznala. Jenže on je jakýsi zapadlý bodlák v mém srdci a vždy se připomene a znovu rozkvete v něco víc, aby se poté zase na pár měsíců vypařil a dal pokoj.Nemohu to ovlivnit.Přestože se snažím žít ty dlouhé roky bez něj, vždy se nějak objeví v zákoutí mé mysli, kam se již pár let obávám vstoupit, aby ten začarovaný kruh nezačal od znovu. Přesto mě vždy zavede k myšlenkám na něj, dokonce i když mám v tu chvíli v mysli jiného. Jenže on tam stále někde vzadu je a čeká, kdy se mi má připomenout a rozjitřit mé city, chabě bojující s rozumem. Přijde mi, jako by tam stále někde byl, přestože jsem nechtěla být ta naivní malá holka, jako tomu bylo před pár lety. Tehdy jsem se do něj zamilovala tak lehko, aniž bych o tobě věděla cosi víc. Když jsem ho však už jako rozumná a dospělá poprvé skutečně potkala a poznala, zjistila jsem, že je opravdu takový. Takový, jakého jsem si ho představovala, což se o někom jiném říci nedá. Zjistila jsem, že si rozumíme a docela bychom se k sobě mohli hodit. Jenže jsem se bála dopomoci k tomu, aby se mé představy a tužby naplnily. V tu chvíli jsem však náhle věděla, že je opravdu úžasný a není nikdo jiný, jen on.Je ten, který je pro mě jako jediný důležitý dlouhodobě. Je ten jediný, kterého mám v mysli tak dlouho a podle všeho ještě dlouho mít budu. Je ten, o kterém se v duchu nebojím přemýšlet a snít o tom, jaké by to všechno bylo... Je ten, se kterým jsem se cítila úžasně a poté na dlouhou dobu na všechny kolem zapomněla. Zdá se zkrátka, že vždy poté, co ho potkám, pak na dlouhou dobu nemám myšlenky ani oči pro jiného. On je ten, se kterým jsem se během takové relativně krátké doby dokážu bavit, mluvit vážně a usmívat se přitom na celé kolo. Je ten, kdo je alespoň v mé mysli tím osudným, jenže on o tom dozajista ani neví, protože jsem mu nikdy nedala šanci nahlédnout do mé mysli a vidět to, co já. Netuší, co bych si přála, přestože je zřejmé, že i jemu se chvíle se mnou líbila a shledání jsme oba prodlužovali, co se jen dalo. Nezapomenu ani na to převelice milé rozloučení. Nezapomenu vlastně na něj celého. Jeho příjemně a neokoukatelně zvláštní úsměv a jeho milé oči, což za ta léta znám už nazpaměť. Jeho specifický zdvihlý koutek rtů, když se na mě podíval s úsměvem v očích v reakci na to, co jsem říkala. Tetování, kterými se jeho tělo za tu dobu pyšní. Při mých představách a vzpomínkách nemohu opomenout ani ten laškovný lesk v jeho očích, co jsem zahlédla, když se tak škádlivě ptal a žertoval. Za pár hodin jsme prožili tolik emocí a probrali tolik témat, při kterých jsme nacházeli společnou řeč. Copak to něco neznamená?Zjevně ne.Říkám si, jak jsem si tolikrát již tolika let představovala, jak bychom spolu mohli jednou být, a nepřestávám se podivovat nad tím, že jsem tomu, že možná v budoucnu získáme svou šanci, skoro uvěřila. Naopak on byl vždy tím, u kterého jsem na tohle nehrála a tak nějak v duchu doufala, že ať už se to aktuálně má jakkoliv, čas sám ukáže, co si pro nás osud nachystal. Jenže když vidím, jak se možná věci mají, tak mě to zamrzelo a svým podivným způsobem trochu ranilo víc, než jsem si byla ochotna připustit.Zdá se, že zatím jsem odsouzena jen k samým takovýmto podivným ''vztahům'', rozhodně nevztahům, odehrávající se spíše zpovzdálí a na pozadí beze smyslu a šance na jakoukoli dohru a rozuzlení. Možná je to mnou, protože si vybírám špatné typy, které zkrátka ve spojení se mnou nemají budoucnost. Možná je to tím, že zkrátka jen nepřišel ten vhodný čas na to, abych poznala někoho, s kým o vážný vztah půjde a byl by z mého okolí a ne tisíce kilometrů daleko. A možná je to jen tím, že jsem ve špatný čas na špatném místě, nebo věnuji pozornost těm nesprávným osobám. Co já vím, třeba stačí jen nalézt lepší načasování, avšak to se nedá zjistit jinak, než strategií pokus-omyl a čekáním. Protože jsem stále věřila v to, že někdo osudový je připraven pro každého, a ačkoliv už se třeba znají dlouho a nic z toho nevzešlo, není všem dnům konec. Zkrátka jen musí nastat ten správný čas pro oba. Scházeli jsme se celkem často, psali si celkem často a hlavně nás stmelovala naše společná kamarádka Janča. Janča je takový můj kámen pořád, je to něco mezi nejlepší kamarádkou a sestrou. Podnikali jsme různé akce a všechno bylo hrozně fajn. Do té doby, než jsem provedla jednu velkou blbost. Byla to blbost, který budu nadosmrti litovat, protože to se stát prostě nemělo. Dost jsem ho zklamala, což mě hodně mrzelo, pomalu se na mě ani nepodíval a to se mu a ni nedivím. I když jsme spolu nebyli hrozně ho to štvalo. Jak kdybychom spolu byli už nějaký ten měsíc nebo kdyby ke mně prostě něco taky cítil. Dlouho jsme se spolu nebavili. Chodili jsme kolem sebe jako bychom se neznali. Ale pak se stalo něco.

Revír mého srdce ČÁST I.

29. května 2017 v 20:20 | Lucia Rittich |  REVÍR MÉHO SRDCE
Bylo letní ráno, venku svítilo sluníčko, občas sem tam proběhl nějaký mráček po obloze. Ptáci zpívali a můj příběh začal v daleké Plzni. Bydleli jsme v panelovém domě kousek od Karlových Varů. Jako malá jsem měla krásné tmavé blond vlasy, žila jsem si jako princezna ve spokojené šťastné rodině. Po několika letech přišel na svět i můj mladší bráška Míša. Míša se narodil s černými vlasy, takovou černou snad ani nemůžu popsat. Vypadal jako Elvis, jelikož už jako narozené miminko měl kotlety. No vůbec nevypadalo, že jsme sourozenci. Co se narodil bráška, přestěhovali jsme se do velkého dvoupatrového domku s velikánskou zahradou. Hlídala nám tam Německá ovčanda jménem Ronie. Domeček ležel na kopečku, na kraji veliké louky kousek od Vojenského újezdu Hradiště, neboli kousek od Doupova. S Ronie jsme si byly hodně blízké, i s bráškou měla skvělý vztah. Jako malý kluk si sní hrál pořád. Spal s ní v kotci, jedl s ní puding na tajno, aby to mamka neviděla. Život byl fajn. Do té doby, než se rodiče začali hádat. Taťka řval na mamku a my s bráškou v klubíčku schoulený u ní. Všichni jsme hrozně brečeli a báli se co bude dál. Netrvalo dlouho a rodiče se rozhodli, že se rozvedou. Mě bylo tenkrát devět let a mému mladšímu bráškovi tři. Jelikož se táta rozhodl, že dům nenechá nikomu z rodiny, mamka začala hledat nové bydlení. Dělala všechno, co mohla, abychom měli dost peněz a abychom měli kde bydlet. S rozvodem jsme přišli i o Ronie, kterou jsme nadevšechno milovali, která patřila do naší rodiny téměř dlouho. Když se naši rozvedli a každý si našel nové bydlení, žili jsme s bráškou dvojí život. Přes týden u mamky, přes víkend u táty. Bydleli jsme u babičky, kde jsem strávila vlastně skoro celé dětství. S babičkou jsem pekla, vařila, chytala slepice, stavěla bunkry, stanovala a všechno na co si vzpomeneš, takže vlastně jsem byla ráda, že jsme aspoň tam. Po pár letech už jsme se mohli stěhovat do menšího přízemního baráčku, který nám mamka nechala postavit. Konečně jsme zase začali žít šťastně. Jako tři mušketýři. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Já se začínala dostávat do puberty. Přicházeli a odcházeli první lásky "na celý život", ale já se v osmé třídě zamilovala do jednoho kluka z vedlejší vesnice. Byl tak moc fajn. Měl krásné hnědé oči, tmavé vlasy a ten nejkouzelnější úsměv, ale nedokázala jsem si představit, že bychom spolu někdy byli. Psali jsme si, scházeli se. Jezdili jsme se koupat na lom, vymýšleli různé akce. Psal mi stylem "Beruško, Čumáčku, Zlatíčko". Všechno bylo hrozně fajn. Do té doby než jsem zjistila, že mi vlastně se vším, co mi psal a řekl, jenom lhal. Tolik nocí jsem probrečela, můj polštář každý večer vpíjel mé slzy. Něco se ve mně zlomilo, byla jsem jiná, ale přitom pořád stejná, byla jsem prázdná. Neměla jsem k ničemu chuť, až jsem narazila na někoho s kým jsem si myslela, že na něj zapomenu. Tak jak jsem si myslela to stejně nedopadlo. Pár týdnu na šťastný začátek jsme se stejně rozešli. Jak kluci přicházeli, tak i odcházeli. Byla to láska za láskou. Na toho kluka s kouzelným úsměvem jsem ale myslela dnem i nocí. I když jsem moc chtěla, nedokázala jsem zapomenout. Moje noci byli plné tmy, strachu a obav z toho, co bude dál. Když jsem se z toho konečně nějak zvedla a řekla si, že už to prostě dokážu a nespadnu zpátky na zem, přišla devátá třída. Bála jsem se toho, co bude dál. Toho, co se bude dít, až ho zase potkám. Rozhodnutí toho, kam chci pokračovat, co chci v životě dělat. Od mala jsem chtěla být doktorka, zvířecí doktorka, veterinářka. S plnou parou vpřed jsem se rozhodla, že zkusím veterinu v Hradci Králové, kam jsem se bohužel nedostala díky přijímačkám z přírodopisu. Nakonec jsem skončila na lesnické škole ve Žluticích.
Na řadu přišel prvák, nástup na intr, nové lidi, nové zážitky a vlastně i nový život. Při nástupu do prváku šla myslivost a lesnictví úplně mimo mě. Jediný, kdo byl v rodině myslivec, byl můj strejda. Strejda, kterého si celý život neskutečně vážím a pro kterého bych první poslední. Byl to krok do neznáma, s totálním nezájmem poznávat svět myslivosti, lesnictví a vůbec všeho okolo. Prvních pár dní ve škole bylo hrozně divných. Nikdo se neznal, možná jen pár lidí. Ve třídě vládlo ticho a pohledy všech na všechny. Po dobrém měsíci už jsme nebyli třída, která se nezná, ale kolektiv za který bych dala ruku do ohně. Když člověk pozná ty lidi z blízka, hned je to o něčem jiném. Zjistila jsem, že naše třída bude hodně dobrá parta. Pomalu jsme poznávali nejen sebe navzájem, ale i okolí. Lidi z ostatních tříd, učitele, ale i vychovatelky. Říkala jsem si, že to bude na intru pecka. Jak jsem pomalu začala poznávat i jiné lidi, začínalo to být skoro to samé jako na základce. I na střední v prváku se protočilo dost "velkých lásek", ale pořád to nebylo ono. Pořád mi v hlavě visel ten kluk s kouzelným úsměvem a s krásně hnědýma čokoládovýma očima. To, co jsem k němu cítila se pořád zvětšovalo. Bylo to jako kdyby moje srdce bylo sněhová koule, která se koulí z kopce a je stále větší a větší. Věděla jsem, že k němu to asi bude vážně něco víc. Čas pomalu ale jistě plynul. Čas ubíhal a já se dostala do druháku, to jsem se začala zajímat o myslivost. Z ničeho nic, jsem vyhodila všechny růžový věci ze skříně, nechala tam jen tmavé věci. Nějaké bílé, růžové nebo červené tričko bylo u mě tabu. Všechny knížky co jsem měla o koních jsem vyměnila za encyklopedie o lesní zvěři, učebnicích myslivosti a vůbec celkově o lese. Bývala jsem dost "hrrr". Do všeho jsem se hrnula po hlavě, ať to stojí co to stojí. Začalo mě to tak nějak dost všechno bavit a na koně nebo veterinu jsem totálně zapomněla. Udělala jsem si zbrojní průkaz, aniž bych věděla, jestli ho vůbec někdy použiju, což dost značí o tom, že jsem vůbec neměla páru o tom co se ještě bude dít. Začala jsem chodit do lesa a starat se o zvěř, les a podobně. Začala jsem být ta, kterou jsem chtěla vždycky být. Čarodějkou. Začala jsem uznávat náboženství Wicca a přislíbila jsem se přírodě. Čarodějnictví není o tom, ovládat milion kouzel. Jediné kouzlo je věřit v sebe a věřit v přírodu. Věřit v to, že příroda je posvátná. Svět je posvátný. Tělo je posvátné. Sexualita je posvátná. Myšlení je posvátné. Představivost je posvátná. Já jsem posvátná. Duchovní cesta, která nestagnuje, vede konečně člověka k tomu, aby pochopil svou vlastní božskou přirozenost. Já jsem Bohyně. Já jsem Bůh. Božství je právě tak ve tvém nitru jako kolem tebe. Tímhle jsem já začala tak nějak žít. Ale Míšu, kluka s čokoládovýma očima jsem z hlavy nevymazala. V tomhle totiž žádná víra, ani kouzla nefungují. Zbývalo mi jen věřit v to, že to někdy dopadne nějak zázračně, tak jak chci.

DEN S VELKÝM D

29. května 2017 v 16:27 | Lucia Rittich |  MYSLIVOST A KONĚ
Chtěla bych se s Vámi podělit o jeden zážitek. Měli jsme souhrnné předmětové cvičení ve škole, což jsou jakoby praxe, kdy jsme jezdili na školní polesí a dělali tam různé věci např. sázení stromků, bourání a stavění oplocenek, sbírání květin a stromů, ale také měření výšky a tloušťky stromů.

KONEC PRÁZDNIN

29. května 2017 v 16:24 | Lucia Rittich |  ZE ŽIVOTA
Pomalinku se nám to všechno krátí a ani né za týden jdeme, něktěří z nás, zpátky do školy. Hrozně to uteklo, teda aspoň mě,ale myslím, že nebudu sama. Někdo z nás chodil do práce a někdo si jen tak užíval.

NĚMECKO: DAY 4// VEČEŘE PRO PRINCEZNU

29. května 2017 v 16:22 | Lucia Rittich |  ZE ŽIVOTA
Dneska volnoo !!! Tak jsem si trošku přispala. No, trošku víc. Vstávala jsem v půl jedné, jako to je u mě normální čas, ale už se mi to takhle dlouho nepovedlo. Každopádně jsem se vyspinkala do růžova. Odpoledne bylo zase filmové, protože pršelo. Bylo to takové uspávací počasí. K večeru jsme šli za Frau Šéfovou, kvůli restauraci. Co dokoupit, co se bude dělat a tak. Tak jsem šla se psama mezi vinice na procházku. Všude jen víno! No podívejte sami.

NĚMECKO: DAY 3// UŽ ŠPRECHTIM

29. května 2017 v 16:17 | Lucia Rittich |  ZE ŽIVOTA
Tak dneska jsem opět dělala brambory, ale bohužel jsme se dneska znepřatelily. Prostě se rozhodly, ze se bavit nebudeme. Nevadí.

Kam dál